Ostrava Info Server » Osobnosti

Tomáš Jirman (herec)

admin — Tue, 04 Nov 2008 13:22:05 +0000

Osobnost Tomáše Jirmana je těžko postižitelná především proto, že nikdy nepoznáte, co myslí tak, jak to řekl, a co je »zárohák«. Zárohák je označení pro určitý způsob jeho myšlení a mluvy a znamená asi tolik, že to, co říká, dosahuje kamsi »za roh«, aby se to v nestřeženém okamžiku vrátilo zpět. Tomáš Jirman není rodilý Ostravák, světlo světa spatřil poprvé v Trutnově. Absolvoval DAMU, jeho prvním angažmá byla Olomouc, následně Šumperk, jenže přišel rok 1983 a jeho tehdejší láska a později žena Maruna získala angažmá v ostravském baletu, a on v činohře.

Tomáš Jirman

Narozen v Trutnově 17. ledna 1956

Studia:

Dětský dramatický soubor ve Vysokém Mýtě (vedoucí Josef Mlejnek)
DAMU Praha (1975 – 1979)

Angažmá

Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc (1979-1982)
Severomoravské divadlo Šumperk (1982-1983)
(Státní divadlo Ostrava) Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (od 1983 dosud)

Divadelní role (výběr):

Aristofanes: Žáby (J. Lédl), Chór
Kazis Saja: Ostrov žebráků (J. Fréhar), Hlava
Kleist: Princ Homburský (J. Lédl), Bedřich
Gershe: Motýli jsou volní (K. Brynda), Don, 1984
Vančura-Kačer: Pekař Jan Marhoul (J. Kačer), Pozval, 1985
Čapek: Loupežník (J. Kačer), Loupežník, 1986
Jirásek: Lucerna (M. Vildman), Zajíček, 1987, (R. Lipus), Klásek, 1998
Tajovský: Ženský zákon (F. Čech), Jan, 1987
Kohout: August August, august (P. Hradil), August, 1990
Hrabal-Oslzlý: Obsluhoval jsem anglického krále (P. Cisovský), Jan Dítě, 1992
Neveux: Mistral (R. Lipus), August, 1993
Preissová: Gazdina roba (Z. Kaloč), Samko, 1994
Alejchem-Stein: Šumař na střeše (J. Deák), Motl, 1995
Čapek: Věc Makropulos (R. Lipus), Albert Gregor, 1995
Gogol: Revizor (Z. Kaloč), Bobčinskij, 1997
Káňa-Pivovar-Lipus: Rychlé frézy (R. Lipus), Chlubna, 1997
Čechov: Strýček Váňa (O. Meleshkina-Smilková), Vojnickij, 1998
Allen: Sex noci svatojánské (P. Gábor), Andrew, 1998
Gogol: Ženitba (Z. Kaloč), Podkolesný, 1999
Kafka-Grossmann: Proces (P. Cisovský), Josef K., 1990
Shakespeare: Krocení ženy (P. Cisovský), Petrucio, 1993
Shakespeare: Hamlet (P. Cisovský), Claudius, 1995
Hruška-Lipus: Průběžná O(s)trava krve (R. Lipus), Horník T. J., 1994

Divadelní režie (výběr):

Šotola-Potužil: Kuře na rožni, KS Aréna, 1995
Vildman: Krakonošova zahrada, NDM Ostrava, 1996
Mácha: Máj, KS Aréna, 1997
Gogol – Jirman: Podobizna, 1999
Anouilh: Dámský orchestr, M. A. S. H., 1999, Těšínské divadlo, 1999

Role v TV:

Antigona (1991)
Digitální čas (1991)
Nález (1991)

Viktor Kolář (fotograf)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:24:12 +0000

Viktor Kolář (*1941 Ostrava) je považován za jednoho z nejlepších českých fotografů dokumentární tvorby. Od roku 1960 se jako jeden z mála fotografů soustavně věnuje jednomu tématu, svému rodišti – Ostravě. Narodil se zde v roce 1941 v rodině vedoucího fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami. To byla jistě jedna z důležitých skutečností, která ho přivedla k fotografování.

Studoval Fotografický institut v Ostravě, v roce 1964 zahájil svoji pedagogickou dráhu na základní škole v Ostravě a absolvoval svou první autorskou výstavu. V roce 1968 odešel do Kanady, kde pracoval jako pomocník při těžbě molybdenu a v niklových hutích v Manitobě. Poté se dostal do fotografických laboratoří v Torontu. Díky uměleckým stipendiím nafotil soubory zachycující nákupní centra v Montrealu, kde také posléze uspořádal v Optical Gallery výstavu. V roce 1973 se však přes Paříž a Londýn vrátil zpět do Ostravy, která se v té době nacházela v hluboké normalizaci. Byl proto vyslýchán policií a následně pracoval jako dělník v Nové Huti (t.č. Klementa Gottwalda) a poté v letech 1975–1984 jako jevištní technik divadla Petra Bezruče. Také se oženil s jevištní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Především se ale dále ve svém volném čase zabýval fotografováním a toto období se dá bez nadsázky nazvat jeho vrcholným. Teprve od roku 1985 se mohl opět věnovat fotografii ve svobodném povolání. V roce 1991 získal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku. V roce 1994 začal vyučovat fotografický dokument na FAMU v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval na docenta. Ve spolupráci s básníkem Jaroslavem Žilou vydal knihu Ostrava-obležené město. Ostravský magistrát však s jejím vyzněním a obsahem nesouhlasil, a proto byla kniha stažena.

Díky Kolářovu unikátnímu souboru fotografií z Ostravy mohou ti, kteří v tomto regionu nežijí, hluboko nahlížet do života obyčejných lidí a vidět život takový, jaký zde doopravdy je. Bez nadsázky zobrazuje konfrontaci místních obyvatel s každodenní realitou, která často není příliš radostná. Z autorových fotografií je cítit jeho láska k rodnému městu a lidem.

Martin Tenk (střelec)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:22:54 +0000

Martin tenk střílí od svých čtrnácti let, začínal ve střeleckém kroužku, malorážkou na střelnici v Ostravě – Hulvákách s trenérem Vítem. Jeho otec rovněž závodně střílel. Později, asi od 17 let přešel do Tréninkového střediska mládeže v Ostravě, kde se již připravoval s trenérem Jiřím Lerchem. Od začátku bylo zřejmé, že mu budou vyhovovat spíše statické disciplíny, vzduchovka a libovolná pistole.
Martin Tenk se stal nejlepším střelcem světa za rok 2003, kdy vyhrál všechny tři závody Světového poháru, do nichž nastoupil: v květnu v americkém Fort Benningu, v červnu v Záhřebu a v červenci v Changwonu. Olympijskou sezonu Světového poháru 2004 začal stejně: v Sydney opět vyhrál. V roce 1999 si vystřílel zlato na mistrovství Evropy, za rok přivezl bronz z olympiády, v roce 2002 se stal vicemistrem světa. V Aténách se může stát prvním Čechem, který získá střeleckou medaili ze dvou olympijských her.

Václav Král (designér)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:21:19 +0000

Václav Král (27. září 1936, Ostrava – 26. října 2005, Praha) byl známý český automobilový designér. V roce 1956 absolvoval Vyšší průmyslovou školu automobilní a leteckou v Mladé Boleslavi. Dvacet let aktivně závodil (motocyklové soutěže, autokros, formule). Do roku 1960 pracoval v konstrukci karosérií AZNP Mladá Boleslav a poté ve Výzkumném ústavu energetickém. Roku 1983 odešel na volnou nohu. Od roku 1994 vyučoval na ČVUT. Od 50. let kreslil a psal do motoristických časopisů, pro mnohé československé firmy kreslil „rentgenové obrazy“ jejich výrobků, věnoval se propagační grafice. V 70. letech se představil jako tvůrce závodních automobilů značky Metalex. Vytvořil karoserie závodních vozů formule Easter a Mondial, Škoda Buggy a Spider a dalších více než 20 vozidel. Mezi nejznámější Králova díla patří automobil Tatra MTX V8, Dioss Rebel a Tatra Prezident. Václav Král je tvůrcem vozu, který dosáhl historicky prvního českého národního rychlostního rekordu. Rekord 260 km/h se Supertatrou o objemu čtyři litry a výkonu 320 koní vytvořil Ing.Petr Bold na bývalém letišti Hradčany u Ralska. Jeho studie vozu Laurin & Klement z roku 1991 drží český rekord vozidla s nejnižším odporem vzduchu (CX = 0,17). Věnoval se i průmyslovému designu – balicí stroje, laminovací stroje, obří postřikovač, jemnořezná pila, počítače, vrtačky, motory, výrobky pro domácnost, hračky. Byl velkým propagátorem „filosofie spotřebitelské skromnosti“ v dopravě.

Richard Tesařík (zpěvák, textař)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:20:10 +0000

Přestože známý je jeho hit Tam v karviné, Richard Tesařík se narodil v Ostravě. Richard Tesařík je členem skupiny Yo Yo Band, je textařskou duší celého Yo Yo Bandu. Díky němu vznikly takové hity jako Kladno, Rybitví, Jó já jsem srab, Jedem do Afriky či Gejza. Kdyby se neživil hudbou, chtěl by trénovat sportovce. V mládí se věnoval atletice, dnes rodinnou štafetu převzali oba synové, Štěpán přivezl domů titul Mistra Evropy a řadu dalších ocenění.

Leopold Czihal (architekt)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:15:35 +0000

Leopold Czihal (Moravská Ostrava 22. října 1898) provozoval architektonickou praxi na severní Moravě, ale roku 1933 podnikl na tehdejší dobu odvážnou jízdu automobilem přes Maďarsko, Jugoslávii, Bulharsko a Turecko do Persie. V Persii, dnešním Íránu, začal podnikat a udělal kariéru: od privátní projektové kanceláře vystoupal až na post ředitele veškeré architektonické a stavební činnosti v jedné z tamních velkých provincií. Vedle práce v službách perského státu projektoval též řadu staveb pro firmu Škoda. V roku 1938 se vrátil do Československa, ale ještě před vypuknutím války se přemístil do Berlína. Nepobyl tam dlouho, ve válečných letech působil zase v Ostravě a jejím okolí.
Po válce přichází na Slovensko; nejdřív do Púchova, kde řídil stavební oddělení proslulé prostějovské oděvní firmy Rolný a projektoval obytné a průmyslové budovy. Roku 1948 postoupil ještě dál na východ, aby se ve Spišské Nové Vsi ujal vedení projektové kanceláře čerstvého národního podniku Slovenské železorudné baně a rozšířil svůj pracovní záběr o urbanistické projekty. Ani zde však nepobyl dlouho a začátkem padesátých let už bydlel v Košicích a v tamním Stavoprojektu pracoval na rozmanitých projektech, jež se z valné části neprodleně uskutečňovaly.
S nástupem dalšího decénia zamířil opět na západ a pět let působil v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Bratislavě. Poté, byť se z poúnorového Československa v dvacetiletí 1948 – 1968 nevyjíždělo za hranice snadno, pokud vůbec, se mu podařilo prodloužit nastoupený západní kurs a roku 1965 se usadil v německém Augšpurku. Tam za ním v dramatickém roce 1968, vyplněném nadějemi Pražského jara a následně jejich propadem do zoufalství, přicestovaly i s rodinami obě děti – architekti vystudovaní v Bratislavě. To už se ale čas vyměřený Leopoldu Czihalovi pomalu naplňoval. V jeho obsažném itineráři připadla Augšpurku úloha konečné stanice: 4. září 1974 zemřel. Pohřbili ho na novém hřbitově v jižní městské čtvrti Augsburg-Haunstetten.

Hana Zagorová (zpěvačka)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:10:07 +0000

Hana Zagorová (* 6. září 1946, Petřkovice) je česká zpěvačka, textařka, herečka a moderátorka. Po Lucii Bílé drží nejvíce ocenění Zlatý slavík v kategorii zpěvaček, stala se držitelkou devíti Zlatých slavíků nepřetržitě od roku 1977 až do roku 1985.

Hana Zagorová se narodila a vyrůstala na Ostravsku. Otec Jan Zagora byl stavebním inženýrem, matka Edeltruda byla učitelkou. Prvním manželem Hany Zagorové byl tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Jejím druhým manželem je od 30. května 1992 slovenský tenorista Štefan Margita.

Poprvé na sebe pěvecky upozornila v roce 1963 v ostravské soutěži Hledáme nové talenty, kterou doprovázel Orchestr Gustava Broma. V letech 1964–1968 absolvovala studium herectví na brněnské JAMU. V roce ukončení studií vydala i svůj první pěvecký singl a o rok později se přestěhovala do Prahy. V roce 1972 až 1974 hostovala v Divadle Semafor ve vynikajícím Suchého parodickém představení Kytice (zpracováno velmi volně na námět Karla Jaromíra Erbena), kde ztvárnila postavu bludičky (nikolivěk Julie).

V roce 1980 si zahrála jednu z hlavních rolí v nezapomenutelném filmovém muzikálu Trhák (režie Zdeněk Podskalský), ve filmové kariéře však nepokračovala.

Od roku 1980 do roku 1986 také vystupovala s tanečním a pěveckým duem Petra Kotvalda a Stanislava Hložka (s Hložkem o něco déle). Později dlouhodobě (v letech 1972–1989) spolupracovala s Karlem Vágnerem.

V červnu 1989 jako jediná z „protěžovaných“ kulturních osobností podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova. Byla jí okamžitě zastavena činnost a až do pádu komunistického režimu nesměla veřejně vystupovat. Jako odstrašující případ ji jmenoval i generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ve slavném projevu na Červeném Hrádku. Znovu zazpívala na veřejnosti v listopadu ‘89 společně s Jaroslavem Hutkou.

Po roce 1989 poněkud ustoupila do pozadí, psala například scénáře některých televizních pořadů, vydávala kompilace svých starších písní. Znovu začala koncertovat v roce 1996 a v roce 1998 vydala nové album Já? a následně alba Hanka (2001), za které získala Zlatou desku a Navěky zůstane pouze čas (2003) plus několik kompilací největších hitů.

Marie Rottrová (zpěvačka)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:09:08 +0000

Marie Rottrová (*13. listopadu 1941 Ostrava-Hrušov) je česká zpěvačka, pianistka, skladatelka a textařka. Pochází z hudebnické rodiny, otec byl varhaník, matka zpěvačka. Od mládí se učila hrát na klavír. Po maturitě pracovala jako úřednice. V roce 1960 se (ještě jako úřednice ostravské pobočky Československé státní spořitelny) zúčastnila ostravské hudební soutěže, která hledala mladé talenty a kterou doprovázel orchestr Gustava Broma. Na podkladě této soutěže dostala pozvánku do Československé televize kde vystoupila poprvé s písničkou Jana Hammera a Jaromíra Hořce Rozmarné stvoření.

Po celou dobu odolávala nabídkám na přesídlení do Prahy a až do roku 1985 zůstávala věrná rodné Ostravě. Zde vystupovala s instrumentální skupinou Františka Trnky, dále též se místními skupinami Oktet, Samuel a Majestic. Svoje první gramofonové nahrávky se dočkala až se skupinou Flamingo (později byla přejmenována na skupinu Plameňáci). Stálou členkou této bigeatové kapely se stala v roce 1969. Zde zpívala se zpěvákem Petrem Němcem zejména soulový repertoár. V pěvecké trojici Marie Rottrová-Petr Němec-Hana Zagorová na sebe upozornila také na 2. bigbeatovém festivalu v roce 1968 v pražské Lucerně. První dlouhohrající deska se skupinou Flamingo byla vydána v roce 1970, zpívala na ní se zpěvákem Petrem Němcem. Byla vydána i exportní verze tohoto prvního alba pod názvem This Is Our Soul. O tom, že se jednalo o úspěšný profesní start svědčí i to, že začala aktivně spolupracovat prakticky se všemi velkými tanečními orchestry oné doby. Navíc se objevilo i několik vynikajících textařů, kteří pro ni dokázali napsat velice krásné písňové texty. Především se jednalo o paní Jiřinu Fikejzovou, později též o Jaroslava Wykrenta a Jaromíra Nohavicu. Dobře otextované písničky a pečlivost při svých veřejných vystoupeních následně způsobily, že paní si Marie Rottrová vytvořila image velice milé, příjemné a neustále optimisticky naladěné ženy. Spolu s koncertním šňůrami se dostavilo i časté vystupování v Československé televizi, kde jí (zejména v ostravském televizním studiu) dávali hodně času i prostoru. Kromě slovenského muzikálového filmu Neberte nám princeznú se stal velmi úspěšným a populárním především televizní pořad Divadélko pod věží, který měl 22 dílů a kam si paní Marie Rottrová zvala velmi atraktivní hosty. Vystupovali zde, mimo jiné, třeba Karel Gott, Pavel Bobek či Jiří Bartoška. S některými z nich natočila i několik písňových duetů. Nicméně koncem 80. let se dostavily i první osobní a zdravotní problémy a umělecká kariéra druhdy tak úspěšné zpěvačky byla definitivně narušena i společenskými událostmi z listopadu 1989. Od roku 1985 žije v Praze, po druhém sňatku střídavě v Praze a v Německu. V poslední době úzce spolupracuje s Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřeštálem ze skupiny Neřež. Z prvního manželství má dva dospělé syny, oba jsou úspěšnými hudebními skladateli.

Jarek Nohavica (zpěvák, skladatel)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:08:16 +0000

Jaromír Nohavica pochází z Ostravy. První píseň napsal již v osmi letech. Na kytaru hraje od svých třinácti let, přičemž původně jeho otec chtěl, aby hrál na housle, k těm ale nepřilnul. Sám se však navíc naučil hrát na několik hudebních nástrojů. V letech 1978–1981 dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně. Začal také studovat na Vysoké škole báňské, ale studia přerušil, vystřídal několik zaměstnání, načež raději zůstal volným textařem. V tomto oboru se proslavil textem Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou (She’s Gone od Black Sabbath), ale psal také například pro Věru Špinarovou ad. Později začal samostatně vystupovat, v posledních letech i s kapelou. Spolupracoval s méně významnými regionálními kapelami, ale také například se skupinou Čechomor. Jako herec ztvárnil roku 2002 hlavní roli „Jarka Nohavici“ ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla.

Postupně se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků a v roce 2004 získal i některá ocenění. Časopis Rock & pop vyhodnotil jako nejlepší české album od roku 1989 Nohavicovo Divné století. Akademie populární hudby zařadila při vyhlašování výsledků ceny Anděl 2003 Nohavicu do Síně slávy a byl nominován ve dvou dalších kategoriích.

Vedle písničkářské tvorby překládá Mozartovy opery do češtiny. V roce 2006 obdržel za český překlad opery Cosi fan tutte Cenu Sazky a Divadelních novin. V roce 2007 přeložil operu Don Giovanni.[3]

Bydlí v Ostravě, předtím žil v Českém Těšíně. Má ženu Martinu a dvě děti – syna Jakuba a dceru Lenku. V roce 1997 získal titul mistra republiky ve stolní hře scrabble.

Po odtajnění spolupracovníků StB se zjistilo, že je v těchto registrech od roku 1986 veden pod krycím jménem „Mirek“, k vynucené spolupráci se Nohavica později přiznal, později na svém webu reagoval na zprávu a prohlásil, že nikoho neudal a že StB všechna jména znala. Tuto verzi ovšem vyvrací nalezená část jeho spisu, která ukazuje, že Nohavica poskytoval i informace, které StB znát nemohla. V listopadu 2007 média téma Nohavicovy spolupráce s StB znovu otevřela v souvislosti s novou písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína, ve které a v komentářích k níž Hutka odsuzuje Nohavicovu spolupráci a konkrétně donášení na Karla Kryla po jejich setkání v srpnu 1989 ve Vídni a to, že se Nohavica se svou minulostí nedostatečně veřejně vyrovnal.

Jaromír Nohavica využívá internet jako hlavní komunikační médium pro kontakt se svými fanoušky. Na svém webu zveřejnil volně ke stažení MP3 album Pražská pálená a stejně tak i na sklonku roku 2006 mini CD Od Jarka pod stromeček. Pravidelně na svém webu zveřejňuje každé pondělí jednu píseň popsanou dobovými audio a video ukázkami, fotografiemi a zejména komentářem mapujícím na pozadí dobových souvislostí celou svou tvorbu. Dlouhodobý a jedinečný projekt nese název Archiv pod lupou.

V roce 2007 vydal Josef Rauvolf monografii o Nohavicovi s názvem Hledání Jaromíra Nohavici. V únoru 2008 bylo vydáno album Ikarus, které bylo nahráno na osmi koncertech v Ostravě v lednu 2008.

Jeho písně jsou do značné míry oblíbené díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, obsahují nářečí z Ostravska a okolí Těšína a jsou přístupné lidem. Jeho literárním oblíbencem je Bohumil Hrabal.

Vojtěch Martínek (spisovatel)

admin — Wed, 27 Aug 2008 14:06:39 +0000

Vojtěch Martínek (11. dubna 1887 v Brušperku – 25. dubna 1960 v Ostravě), byl český spisovatel.

Po absolvování gymnázia v Ostravě studoval v Praze a v Bonnu. Pracoval jako středoškolský učitel v Ostravě. S Ostravskem byl spjat rodově i literárně.

Byl dramaturgem ostravského divadla a jednatel a předseda Moravského kola spisovatelů.

Jeho literární tvorba je velmi rozsáhlá, přesto lze říci, že byl ruralistou, navazoval na kritický realismus. Ve svých románech popisoval národní a sociální změny na Ostravsku v době industrializace.

Začínal jako básník, tato počáteční tvorba je ovlivněna J. S. Macharem.