Křížová cesta pátečním Clublandem

Jedna z prvních reportáží o legendární Stodolní ulici v Ostravě zveřejnil Reflex v prosinci 2000.

Jen několik metrů od hlavní třídy, v místech, kterým se ještě před pár lety přezdívalo ostravský Bronx a kam se po setmění neodvažovaly ani policejní hlídky, vznikl ze dne na den fenomén Clubland. Na pár metrech tu během několika měsíců otevřeli podnikavci bezmála třicet nejrůznějších setkáváren, naléváren, hospod, pubů a music barů. Každý pátek po setmění se pak boční ulička Stodolní a několik přilehlých mění na korzo, jež nemá v Ostravě ani na Moravě obdoby.

I – HAMBURGER A PIVO

Nonstop bufet bývá první zastávkou nočních ptáků, kteří v pátek večer vyrazí na tah do Stodolní. Ve výloze slibuje nápis Menu jen za 45 Kč, většina příchozích si však dá jen rozemletou masovou hmotu se zelím a hořčicí, která se valí ze dvou půlek bílé housky. Dva kluci v pletených červených čepicích si sedají na žluté plastové židličky a plánují, jak to dneska roztočí. Ze stěn na ně zírá may-ská výzdoba a rádio právě pouští Medvídka z Bogoty. Tzv. hamburger zapíjejí prvním pivem.

Ti náročnější si dávají obalené gumové žampióny a řízek s bramborovou kaší. Oboje jim v divně hučící mikrovlnce ohřeje korpulentní žena za pultem. Jídlo pak servíruje na prohýbajících se jednorázových táccích. Hosté si stěžují. Ke kaši není máslo a k řízku okurka. Smůla. Měli si dát raději speciální nabídku – bramborový placek v žemli. Přišlo by je to bratru na čtyřiadvacet korun a nemuseli mít problémy s okurkou.

II – ZATÍM BEZ NÁZVU

Přes ulici, a ještě pět kroků a pár schůdků do podzemí. Bývalý sklep, pak klub Rock Rock (čti rozkrok), pak Target, v současné době zatím bez názvu. Hospoda, kterou její majitel chce předělat do jara na středověkou putyku. Kuchař přezdívaný Logi prozrazuje, že právě teď tu frčí uzené kosti, jinak vepřová žebírka uvařená, s křenem, feferonkou a hořčicí na prkně servírovaná. Jako naschvál okurka došla i tady. Na spravení žaludku Logi doporučuje alespoň trojbarevný B52 – kahlúa, whisky cream a absint. Těsně před vypitím se prý musí absint zapálit. Panák se pije brčkem.

Z reproduktorů hraje Garbage, místní se už ale těší na živé koncerty, které se plánují i na zahrádce ve dvoře. To ale až po rekonstrukci. Mělo by se tam vejít sto lidí a sedmadvacetiletý majitel Richard Feld věří, že nebude problém stolky zaplnit. „Každý den tu chceme něco dělat. Divadla, koncerty, výstavy,“ slibuje Richard. Klub převzal před třemi měsíci a tak je ještě plný sil. Předtím pracoval v sedmi podobných lokálech. „Věřím tomu tady. Nemyslím, že je to fenomén, vždyť je to normální, kouzlo není v místě, ale v tom, že tu potkáváte pořád a pořád další a další známé lidi,“ míní Richard a spěchá někam s nášupem uzených kostí.

III – ZAŠÍVÁRNA

Leží sice trochu z ruky, ve vedlejší ulici, přesto si své návštěvníky najde. Jedná se o v pořadí druhý klub, který historicky v této oblasti vznikl, ale do Barev, jak se bývalému skladišti s garážovými vraty a mnohovýznamovou cedulkou Bar.vy (Good fucking) říká, míří stále noví a noví hosté.

Kolem zní neidentifikovatelný mix vocal house. Příchozího zaujme nepřeberná nabídka lihovin – na poličce za barem stojí přes 200 lahví (whisky, whiskey, bourbon, tequila, gin …), místní specialitou je ale tzv. huhu koktejl, jehož složení zná jen barman. Huhu koktejlů je celkem pět druhů a zákazník nikdy neví, který dostane. Půllitrový zabiják prý nakonec dostane každého a pak pomůže jen vymývač mozků – kanadský skořicový likér After Shock.

„Je to tu taková zašívárna. Chodí sem studenti, modelky i boháči, co si klidně objednají panáka za pět set korun,“ říká osmadvacetiletý majitel Marek Klega. Většinu času sám stráví za barem a mnoho příchozích zná osobně: „Lidi se tu prostě baví a líbí se jim tu.“ Jedním z popíjejících je i pětadvacetiletý Ivoš, manažer prosperující počítačové firmy. Obvykle chodí v saku a kravatě, teď je ve vytahaném tričku a vybledlých džínech. „Nebyl jsem tu skoro rok. Dneska už jsem ale potřeboval vyrazit ven,“ říká Ivoš.

Když chtějí mít hosté trochu soukromí, mohou se zavřít do telefonní budky nebo si zahrát šipky či stolní fotbal. Na stěnách visí slušná sbírka smaltovaných cedulí, z nichž se člověk dozví, že existuje nebo existovalo „Muzeum křičků“, že Josef Grobař je profesí „rolnik v Ostravě-Zábřehu“, že se ve skutečnosti nacházíme ve „Vzorné zotavovně Revolučního odborového hnutí“, že je vhodné „při odchodu předložit aktovky bez vyzvání“ nebo že „zde platí přísný zákaz prodeje, konzumace, jakékoli manipulace, koketování a spekulace s drogami“.

A nad vchodem je freska z nedalekého zrušeného hotelu Brioni, na které leží nahá diva, v jedné ruce ratolest (možná olivovou) a druhou se opírá s koketní nonšalancí o vzpínajícího se koníka, znak Ostravy. Fuj. Odcházíme a do temné ulice nás vyprovází Madonna, důrazně vyzývající dýdžeje, aby už konečně pustil nějakou tu muziku.

IV – ZE SJEZDOVKY DO BASTILY

Vracíme se zpět na Stodolní a první na řadě je britsko-francouzsko-irsko-keltsko-křesťansko-česká Bastila Pub. Z jukeboxu zpívá Peter Nagy „něco o láske, ktorá je tu s nami“ a za barem půvabné dívky v reklamních tričkách čepují černé pivo. Na stěně z červených cihliček visí ukřižovaný Kristus, o gilotinu vedle výčepů se opírá dlouhonohá bruneta a pije dvojku bílého. Za okamžik vyslechnu dia-log s mladým yuppiem. „Tak co? Jak je? Zase tah po Stodolní?“ „Hm. Je pátek.“ „Tak to se zase potkáme.“ „Hm.“

„Lidi tu rádi jen tak korzují. Na chvíli se zastaví, dají si jedno, pak jdou dál,“ vysvětluje majitel Bastily Bogdan Tonow-ski. Je mu třiatřicet a patří mezi nejstarší podnikatele v okolí. Provozoval na horách sjezdovku s restaurací, před půl rokem si ale otevřel tuhle hospodu a je spokojen. „Tady je to jiné než na horách, tady se konkurence nebojím. Každý nový klub sem přitáhne nové lidi. Uživíme se. Navíc otevíráme už v osm ráno a zavíráme, až odejdou poslední lidi, to bývá kolem čtvrté ráno,“ dodává Tonowski.

V – TRÁVA

Coffee vás zve na jointa, bliká na obrazovce automatu u vchodu do malinkého klubu v jedné z bočních ulic. Naproti policejnímu autoklubu, za výlohou, přes kterou je vidět ven, ale už ne dovnitř, se skrývá jeden z nejkontroverznějších lokálů v okolí. Coffee Shop si vysloužil pověst místa, kde není velký problém koupit a zakouřit si marihuanu a zbytek večera strávit v příjemném rozpoložení za zvuků čehosi, co nedokáže pojmenovat snad ani sám zkouřený DJ se dvěma gramofony.

Na nabídkové desce nad barem se lze lehce dopátrat (vedle místní speciality – kukuřičné placky pita s olivami a arašídovými kostkami) i inzerovaných cigaretových papírků a filtrů. O zbytek se pak postarají dva dealeři v rohu v hluboké sedačce, kteří se tu schovávají před fotografem. Před objektivem uhýbá po- chopitelně i osmičlenná partička sedící na polštářích ve zvýšeném patře s kolujícím jointem v rukou.

Na červeno-zelených stěnách visí masky, nad vchodem trojbarevná vlajka. List cannabis je všudypřítomný. „Je to svoboda, kterou znají lidi třeba z podobných coffee shopů v Nizozemsku. Nebráníme lidem a tolerujeme jejich potřeby,“ říká barman Rosťa. Problémy s policií prý příliš nejsou. Možná to je i díky těm polopropustným výlohám.

VI – VELKOKAPACITNÍ NEBE

Jen necelý měsíc funguje šesté zastavení na křížové cestě do hlubin ostravského Clublandu. Pod lešením schovaný Sky Club Nebe je v současnosti největším klubem v okolí. Má tři patra a celkem se sem vejde 150 sedících hostů; stojících možná i desetkrát víc. Velkokapacitní hospoda spojená s diskotékou, která se v pátek pravidelně vrací k tomu, co vyprodukovala česká i světová hudební scéna za posledních třicet let, bývá pravidelně plná. Střední proud stále táhne: zpívá Zagorová, Hložek, David, Boney M, Nena, Sandra, Modern Talking a spol. V sobotu se tu hraje současná muzika, pondělky a úterky jsou k dispozici zdarma začínajícím diskžokejům a středa se čtvrtkem patří živým koncertům, zatím jen místních kapel. Modré stěny – jak jinak, když jsme v nebi – pak budou měsíc co měsíc nabízeny k fotografickým výstavám.

„Většina lidí tady cirkuluje, málokdo zůstane do rána, ale s tím jsme počítali. Dneska je tu situace, že kdyby se ve vzdálenosti padesáti metrů od Stodolní postavilo cokoli, prosperovalo by to. Nasává to tu lidi jako houba,“ tvrdí jeden ze dvou spolumajitelů, jednatřicetiletý Jan Havlíček, v jehož podniku se každý měsíc vyčepuje 40 hektolitrů piva. Spolu s o tři roky mladším Tomášem Skulinou vsadili na genia loci. „Jak jsme k tomu přišli? Chodili jsme tu a zjistili, že si tady vlastně není kde sednout. Tak jsme si postavili vlastní hospodu,“ usmívá se Tomáš. Po boku má atraktivní dívku a v ruce několikáté pivo. Co mu vlastně chybí?

VII – A LA EGYPT

Hned naproti nebeskému klubu je hospůdka s literárním názvem: U krokodýlího ocasu. Jak už jméno převzaté z knihy o Sinuhetovi napovídá, je laděna celá do egyptského stylu. Ze stěn na pijáky hledí faraóni, od podlahy po strop běží moudrosti v obrázkovém písmu, ještě nedávno stála u dveří mumie. Sám hrdina knihy je kdesi na stěně také namalován, barman ale bohužel neví kde.

Zcela nestylově ovšem hraje z cédéčka za barem sólová deska Chrise Cornella ze Soundgarden. U stolu štamgastů sedí tři vousatí a vlasatí hippies, jeden z nich si láme nohy na židli v lotosovém sedu. Baví se o kosmu, nevytváření myšlenek, stromech, kořenech, religiozitě, frustracích a flétně. Je úžasné, jak na jedné ulici člověk potká bezpočet rozdílných lidí, stylů a směrů.

VIII – IMAGE

Jednou z mladších hospod jsou Masky. Název je odvozen od necelé stovky prapodivných obličejů a tváří, kterými je klub vyzdoben. Jejich autorem je sedmadvacetiletý majitel Martin Rutka. „Procházel jsem kluby a chtěl se nějak lišit. Hledal jsem svoji image. Protože vyrábím věci z keramiky, napadly mě keramické masky,“ přiznává Martin. Vedle image však chce hosty nalákat i na místní speciality – pět druhů utopenců. Máme ale smůlu, dneska nejsou na skladě.

Tři holky si v rohu uspořádaly soukromé disko a vyžádaly si Robina S. Hospodou zní úpěnlivě „Show me Love“, zatímco v zadní místnosti parta kašle na lásku a radši se vzteká při turnaji ve stolním fotbale. Červení vyhrávají a modří jsou moc pomalí.

Po chvíli Martin zmizí. Musí se věnovat svým povinnostem. Někdo ucpal záchodovou mísu, když dovnitř hodil celou roličku toaletního papíru, a mísa přetekla. Sedím na starém rádiu a pozoruji vyžilého playboye, jak se snaží sbalit ty tři holky od kazeťáku na panáka vodky. Moc se mu to nedaří. Spíš si z něj dělají srandu, ale pitím zadarmo nepohrdnou. „Je to absolutka? Já totiž piju jen absolutku. Jsem totiž taky absolutní,“ prohlašuje jedna z nich. Taky chce mít svoji image.

IX – PIONÝR

Jako první byl na Stodolní ulici antikvariát Černý pavouk. Původně jedna místnost a do druhé se pouštělo jen občas. Tam chodili kamarádi a známí rekrutující se z kruhů místního uměleckého a intelektuálského světa. Pivo se pilo z lahví a sedělo se na nábytku sebraném po bazarech.

Asi před třemi lety prošly místnosti přestavbou, antikvariát se oddělil, pivo se začalo čepovat a zřídil se záchod. Objevily se čínské instantní polévky, pozdější přesnídávkový hit. Stará křesla, sedačky, židle a šicí stroje místo stolů zůstaly. Zůstala i klientela, jen přicházelo víc lidí a byli mladší. Konaly se tu výstavy, kam své věci vozila první liga současných umělců z celé republiky – na stěnách visela Bromová stejně jako Balabán nebo Surůvka. Začaly se tu potkávat různé umělecké formy a směry; stejně dobře tu z reproduktorů zní Šum svistu jako třeba Louis Armstrong.

„Skoro rok jsme tu byli sami a chodili sem kumštýři, studenti a podnikatelé. Potom vznikly další dvě hospody a tady to trochu polevilo. Pak to ale zase začalo. Každý víkend doslova houfy lidí,“ vzpomíná na zrod fenoménu Clubland devětatřicetiletý majitel Pavouka Jirka Hanus. Bývalý ekonomický redaktor Mladé fronty Dnes jako jeden z prvních vycítil obrovský potenciál a budoucnost místa. „Jestli to byla náhoda? Taková náhoda je sice dobrá věc, ale přece už od začátku muselo být každému jasné, že tohle místo čeká na své probuzení. Vždyť je to centrum města,“ vysvětluje Jirka. Místo je díky nechtěné konzervaci z dob minulého režimu ušetřeno běžných obchodů a nebydlí tu ani lidé, kteří by si stěžovali na noční hluk a davy proudící z klubu do klubu.

Na většinu nových podniků Jirka Hanus trochu žehrá, přestože clublandový boom přivedl i jemu další zákazníky. „Je tady pár pěkných hospod, většina se mi ale nelíbí. Chybí jim atmosféra a jejich zřizovatelé využili vyloženě jen té módní vlny. Myslím, že ještě další přibudou, ale bohužel to přitáhne i spoustu lidí, jež tady neradi vidíme. Ruku v ruce s nimi přicházejí tvrdé drogy, násilí na ulici a jiné věci, které jsme tu dřív neznali,“ hubuje Jiří.

X – HLASITÁ MUZIKA A NĚCO OSTRÉHO

Skoro na konci Stodolní leží Desperado. Jižanská hospoda vznikla hned po Černém pavoukovi a Barvách. Proslula především tequilou, která je tu k dostání bezmála ve třiceti variacích a v několika stovkách koktejlů, a ohnivou kuchyní, již místní naučil vařit pravý mexický kuchař.

Osmadvacetiletý majitel Michal Vaško tvrdí, že lidé před třemi lety v Ostravě potřebovali změnu. „Měli dost těch postkomunistických hospod. Chtěli se bavit. Chtěli, aby kolem hrála hlasitá muzika, aby tu bylo dobré originální jídlo, aby mohli pít něco ostřejšího a aby s holkou mohli tancovat jen tak mezi stoly,“ vysvětluje Michal.

I jeho klub žil zpočátku jen ze štamgastů, těch je tu ale dneska sotva desetina. Zbytek jsou „noví“. Štamgasti si sami založili vlastní lokály v okolí a dneska už nemají na zábavu, tequilu, fazole a tanec mezi stoly čas. Většina z nich se otáčí za barem a hlídá podřízené, aby neprodávali vlastní alkohol nebo cigarety.

„Když tu byly tři lokály, bylo fajn, když nás bylo pět, chodilo sem málo lidí a bylo to těžké. Pak ale najednou, jako houby po dešti, vyrostly další bary a lidi se začali rojit. Dneska je tu už snad pětadvacet klubů a všechny v pohodě žijou,“ říká Michal.

Barem zní muzika z Pulp Fiction a Double Trouble, z teple žlutých stěn jakoby ozářených El Sol – Sluncem – se na hosty směje sombrero, mračí buvolí lebka a ze stropu je hlavou dolů zavěšený stůl s nezbytnou Olmekou, pokerovými kartami, a dokonce i pár vsazenými dolary. V rohu roste kaktus a jídelní lístek je dvojjazyčný. V češtině a samozřejmě španělštině.

XI – E 55 ZAKÁZALA MANŽELKA

Jen patnáct kroků od Desperada leží Music Club E 99. Původně se měl jmenovat E 55, to ale neschválila manželka jednoho z majitelů. Prý se nebude z klubu dělat žádný bordel. Na památku proslavené silnice pak zůstaly na stěnách u východu namalované alespoň dvě spoře oděné stopařky, také strop je pojat jako cesta: podél ní jsou zaparkované opravdové motorky, části aut, polovina trabanta a surfové prkno (proč zrovna prkno, to nikdo neví). Od stropu visí namalované boty, stěny zdobí dopravní značky a DJ pouští písničky z kapoty vysloužilé avie.

„Je tu spousta použitých věcí, chtěli jsme, aby se tu lidi cítili zažitě. Barové stoličky jsou vyrobeny z disků od vozů, sedí se i na bývalých autosedačkách. Nové věci působí neosobně, ty starší, které prošly lidskýma rukama, jsou už zajeté,“ říká třicetiletý spolumajitel Daniel Kutek.

„Lidi sem táhne především atmosféra. V první řadě zajímavý interiér, pak muzika, která vyhovuje snad všem, a nakonec fajn obsluha,“ říká Kutkův kolega Petr Průša. Odpoledne sem přichází spíš mladší osazenstvo, pro něž hraje současná muzika, k ránu se začínají stahovat do klubu ti, které vyhodili z ostatních klubů kvůli zavírací době. Parket ovládnou hity let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých. Klub zavírá pravidelně jako poslední, často mívá otevřeno do rána.

„Kdysi to bývala slavná ulice, stály tady domy lásky, pak to všechno udusali komunisti, když sem nastěhovali Romy. Dneska začíná Stodolní zase žít,“ říká Petr a ani on se nebojí nových podniků. Shodně s ostatními majiteli tvrdí, že čím více možností tu bude, tím víc přijde lidí. „Přes týden je to ještě pořád bitva, ale o víkendu se to naplní a přeteče,“ dodává. Má pravdu – přeplněno je i dneska.

XII – NONSTOP

Jsme na konci naší cesty křížem krážem. Vracíme se nazpátek. Je po čtvrté hodině ranní a většina klubů už má zavřeno. Na hlavní třídě občas projede taxík a zacinká tramvaj, ulicí se potácejí ti dva kluci v červených pletených čepicích, co jsme je potkali na začátku. I oni skončili a poslední zastávkou je jim opět Nonstop bufet. Za zbytek drobných si dávají poslední pivo a hamburger. Ta mikrovlnka, co večer tak divně hučela, přestala během noci fungovat. Možná že v některém z bramborových placků byl kus železa a přístroj se zkratoval. I dáma za pultem je unavená. Už aby bylo ráno. Je sobota a musíme se vyspat na další tah.

Michal Kubíček
Reflex 50/2000